Patrioti vs. Globalisté

Profesor Ivo Budil: Patrioti vs. Globalisté

Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc., český antropolog, vysokoškolský pedagog, spisovatel, zakladatel Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni: „Člověk je sociální bytostí a potřebuje náležet k vyššímu sociálnímu celku, než je rodina. V sekulární době již náboženství tuto úlohu nehraje a skupinové identity jako rasa a třída se svojí agresivitou historicky znemožnily. Čistě z praktických důvodů potřebujeme sugestivní symbolický a emocionálně bohatý systém, jehož prostřednictvím můžeme dětem a mladým lidem předávat morální hodnoty altruismu, sounáležitosti, práce a solidarity. Zdravý patriotismus je historicky osvědčeným modelem výchovy k pozitivním vzorům a kultivaci veřejného prostoru. Představa, že vznikne globální identita překračující tradiční národní státy, je nebezpečná iluze, která byla vždy v minulosti spjata s násilím. Francouzská revoluce a bolševici se snažili vytvořit prostřednictvím světové revoluce univerzálního Občana nebo Proletáře. Adolf Hitler zase snil o triumfu globálního Árijce. Všichni víme, jakou cenu jsme za zmíněné pokusy zaplatili. Bez patriotismu by se lidé vrátili atavisticky ke klanové příslušnosti a naše města by zachvátily divošské střety jako v prehistorických dobách.“
Zdroj: Parlamentnilisty.cz

Profesor Jan Keller: Národní státy se zformovaly v průběhu přirozeného vývoje

Prof. PhDr. Jan Keller, CSc., sociolog, filozof a publicista: „Národní státy se zformovaly v průběhu přirozeného vývoje, který trval několik set let. Během té doby osvědčily, že dokáží problémy zvládat lépe než mocenskosprávní útvary nižšího i vyššího řádu. Tím nižším řádem míním jednak knížecí panství, jednak různé ligy svobodných měst. Národní stát dokázal zdroje mobilizovat účinněji než správní jednotky nižšího řádu. Zároveň prokázal větší životnost i v porovnání s jednotkami vyššího řádu, tedy s velkými nadnárodními říšemi. Obyvatelstvo se s ním, na rozdíl od oněch říší – dokázalo vnitřně identifikovat. Velkou úlohu přitom sehrála kategorie lidu, tedy drobná buržoazie a nižší vrstvy. Žádný evropský lid neexistuje, proto má Brusel v době krizí holé ruce.“
Zdroj: Mesicnikmy.cz

Filozof Jiří Fuchs: Pravolevou osu bych neodepisoval

Jiří Fuchs, filozof, šéfredaktor Distance, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE: „Pravolevou osu bych tedy neodepisoval. Jestliže celou dobu sloužila, nevidím důvod jejího opuštění v tom, že pravicoví politici ztratili filosofickou půdu pod nohama, nechali se opít levicovou ideologií a stali se pravicovými spíše jen nominálně…Zdá se, že se z nich stali opovrženíhodní přeběhlíci, ale je to složitější. Vzpomeňte, jak jsme po listopadu vzhlíželi k Západu. Mimo jiné i proto, že nám většinou uniklo, jak tam za fasádou demokratických struktur a hlučných proklamací lidských práv probíhaly v režii osmašedesátníků destruktivní procesy, které vyústily do nesmyslů politické korektnosti, multikulturalismu, genderismu a ideologicky redefinovaných lidských práv.“
Zdroj: Distance.cz

Petr Štěpánek: Mýty o neexistující krajní pravici

Petr Štěpánek, spisovatel, novinář, hudebník, místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, člen hnutí Trikolora: „První mýtus je, že existuje něco, co se nazývá krajní pravice. Na obhajobu obou pánů politologů je ale třeba říct, že tenhle olbřímí blud nevymysleli oni a ani v něm nežijí sami. Zrodil se už kdysi v hlavách levicových intelektuálů. Asi proto, aby levici vylepšili skóre a mezi levicí a pravicí byl onen extremismus tak nějak zdánlivě vyvážený. Jenže socialismus je ideologie levicová, přičemž je úplně jedno, zda se jedná o socialismus internacionální či nacionální, a i když je krajní, pořád se nachází nalevo. Stalin i Hitler byli levicoví totalitáři, každý pouze jiného druhu. Hlavním poznávacím znakem pravice je naopak obhajoba osobní svobody. A žádná krajní svoboda prostě neexistuje. Takže i pojem krajní pravice je logický nonsens. Ale nešť. To, co tu píšu, je jen zoufalé volání na poušti, které na téhle letité politologické idiocii nic nezmění. „
Zdroj: Neviditelnypes.cz, ve spolupráci se srverem LIDOVKY:CZ

Pavel Fendek: Dělení levice vs. pravice, nebo globalisté vs. patrioté

Pavel Fendek, analytik slovenského Inštitútu národnej politiky, autor knihy Soumrak evropské civilizace a Evropa ve smrtelném sevření multikulturalismu a islámu: „Stručně řečeno, jde o boj neomarxistů spojených s globalisty proti všem demokratickým silám Západu – levici, pravici i vlastencům, kteří se mýlí v tom, že kapitalismus nemůže za normálních okolností fungovat lokálně i globálně. Vítězství demokratických sil Západu je možné jen tehdy, když dokáží přesně identifikovat nepřítele. Pojem neomarxismus, který jsem definoval, není zatím všeobecně akceptovaný mnohými profesionálními politology z důvodů až kuriózních. Snažil jsem se jim vyhovět a hledal jsem jiný pojem, který by mohl vyjadřovat stejný obsah pojmu. Dospěl jsem k závěru, že to není možné, a mým posláním je proto šířit poselství všemi možnými prostředky, aby došlo k jeho naplnění. Pokud by se masy Evropanů přesvědčily, že nikoho neutlačují, naopak, že oni (Evropané) jsou utlačovaní, a pochopily, jak s nimi globalisti plánují naložit, byl by to konec globalistů.
Zdroj: ParlamentniListy.cz

Lukáš Petřík: Spor pravice a levice zmizel jen zdánlivě, protože levice stoprocentně vyhrála

Lukáš Petřík: „Je to umělé klišé, které je uměle šířeno, a já s ním zásadně nesouhlasím. Spor pravice a levice tady je, byl vždycky a jenom zdánlivě zmizel z jednoho jediného důvodu – protože levice ten boj naprosto stoprocentně vyhrála a žádná pravice tady už de facto neexistuje. Proto ani nemůže být veden žádný pravo-levý spor. Socialisté poschovávaní ve všech politických stranách od údajného leva do údajného prava ten souboj vyhráli. Vyhráli socialisti mezi anglickými konzervativci, vyhráli socialisti mezi americkými republikány a tak dále. Trump je výjimka. Pravice beznadějně prohrála a veškeré své volné pole v podstatě vyklidila. Myslím, že to je dokonale vidět na ODS. ODS buď ústy Němcové bojuje proti Rusku a proti Putinovi, ústy Kuberů bojuje za výsady měst a obcí, ústy Tošenovského a dalších se de facto smiřuje s Evropskou unií. Čili tam není nic.“
Zdroj: Neviditelnypes ve spolupráci se serverem LIDOVKY.cz

Pavel Kohout: Klasický liberalismus vs. současná liberální levice

Pavel Kohout, ekonom, bývalý člen Národní ekonomické rady vlády ČR (NERV), autor několika knih: „Encyclopaedia Britannica definuje liberalismus následovně: „Liberalismus je politická doktrína, která považuje za centrální problém politiky ochranu a rozšiřování svobody jednotlivce. V průběhu 20. století až do současnosti jsme byli svědky procesu, jak se z původního klasického liberalismu stal politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva (právo na život, svobodu a sledování vlastního štěstí), moderní liberalismus jich hlásá desítky. Klasický liberalismus hlásá omezenou roli státu a nízké daně, moderní liberalismus prosazuje silný stát a vysoké daně. Dostali jsme se do situace, kdy označení „liberál“ spíše dnes označuje to, čemu se ještě nedávno říkalo „socialista“.
Zdroj: Česká pozice, Internetový magazín deníku Lidové noviny a serveru Lidovky.cz

Jordan Peterson: Rovnost výsledků: Jak rozpoznat extrémní levici

Jordan Peterson, kanadský klinický psycholog, kulturní kritik a profesor psychologie na Torontské univerzitě: „Rovnost příležitostí znamená, že žádnému člověku by neměla být odpírána příležitost k pokroku, což je jistě ušlechtilé…Rovnost výsledků je ale něco úplně jiného. Vychází z předpokladu, že jediným spolehlivým měřítkem „rovnosti“ je výsledek – ve vzdělání, ve společnosti, v zaměstnání. Propagátoři ekvity axiomaticky předpokládají, že pokud nejsou všechny pozice na všech úrovních hierarchie ve všech organizacích obsazeny podílem populace, který je přesně stejný jako podíl v obecné populaci, pak tam určitě působí systémové předsudky (rasismus, sexismus, homofobie atd.)...Zadruhé, tuto doktrínu není možné implementovat, protože prostě existuje příliš mnoho organizací, úrovní pozic a identit i v rámci každé skupinové identity, aby se s nimi dalo zacházet „rovným“ způsobem, jak to požadují ideologové. Je to tak i proto, že většina lidí má více skupinových identit, z nichž každá má svou vlastní jedinečnou kombinaci prožitých útlaků a privilegií, a roztřídit něco takového je technicky nemožné, pokud by se ovšem nezavedl autoritářský dozor, jehož moc a teror by způsobil takové problémy, proti nimž by hypotetický problém nerovnosti ihned jevil jako banální záležitost.“ Celý článek zde.
Zdroj: Webové stránky Jordana Petersona, překlad BezCenzury.org

Jiří Weigl: Idea rovnosti doprovázená koncepcí lidských práv vytvářejí představu nárokovosti

Jiří Weigl, ekonom, v letech 2003–2013 vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause, od ledna 2009 člen Národní ekonomické rady vlády (NERV): „Idea rovnosti doprovázená koncepcí lidských práv vytvářejí představu nárokovosti, ať se již jedná o materiální blahobyt či společenské postavení jednotlivce. Nikoliv odpovědnost každého za život svůj, své rodiny a své země, ale nárok, natažená ruka vůči – státu…pouze stát je schopen garantovat nároky plynoucí z neustále bobtnajících „lidských práv“ a zajistit v jejich duchu „rovnost“ mezi lidmi. Ideál rovnosti lidí ve společnosti je v praxi neuskutečnitelný. Vždy bude existovat rozpor plynoucí z rozdílů mezi vládnoucími a ovládanými, bohatými a chudými, mladými a starými, mezi muži a ženami. Nerovnost ve výsledku lidské činnosti je neodstranitelná, nerovnost v příležitostech je pouze částečně omezitelná, ale vždy bude reálně existovat. Takový stav je přirozený a do značné míry může být považován z meritokratického hlediska za spravedlivý. Z hlediska zbožštěné rovnosti je však nepřijatelný.“
Zdroj: Neviditelny pes, ve spolupráci se serverem LIDOVKY.CZ

Roman Joch: Co je vlastně konzervatismus?

Roman Joch, publicista, politický komentátor, překladatel a ředitel Občanského institutu: „Hlavní znaky současného konzervatismu: Obhajobu svobodné západní společnosti, jak se historicky ustavila, proti totalitářům a utopistům. Obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, tedy nižší daně pro občany, vyšší tresty pro zločince, práva jednotlivců a nikoli skupin, odpor vůči rovnostářství a snaze státní mocí nivelizovat společnost (např. dekretovat mužům a ženám, jaké mají být jejich povinnosti v rodině). A samozřejmě obhajobu morálních a kulturních předpokladů svobodné společnosti, především instituce tradiční rodiny, elementární slušnosti, soukromí a dekora.
Zdroj: Konzeravtivninoviny.cz, dále doporučujeme články:
Liberalismus tehdy a nyní
Evropský liberalismus – přímá cesta k socialismu
Kdo je konzervativní a jak být konzervativcem?
Evropský liberalismus – přímá cesta k socialismu

Benjamin Kuras: Konzervativci čili pravice vs. liberálové, čili levice

Benjamin Kuras, spisovatel, novinář a bývalý pracovník české redakce BBC:  „Blížící se civilizační pád poznáme podle rostoucího počtu občanů závisejících ekonomicky na státě a ponechávajících státu odpovědnost za své životy. A taky podle toho, že politici, kteří na to upozorňují a chtěli by občany k osobní odpovědnosti vrátit (konzervativci čili pravice), prohrávají volby s těmi, kteří občanům slibují ještě větší pohodu na státní útraty (liberálové, čili levice). Tak postupně konzervativní politici ze soutěže vypadávají, nebo se „liberalizují“, chtějí-li se v politice udržet. Čili stávají se z nich liberálové ponechávající si jen konzervativní nálepky, z nostalgie a sebeklamu. Ze známých kdysi konzervativních stran nejvíc zlevicověla německá křesťanská demokracie, pro niž se slovo „pravice“ stalo, jako pro většinu Němců, nadávkou a synonymem nacismu (který však, jak víme, byl levicový).
Zdroj: Neviditelnypes.cz

Jiří Weigl: Antidiskriminační kampaň dělí lidi do skupin podle absurdních kolektivních identit

Jiří Weigl, ekonom, v letech 2003–2013 vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause, od ledna 2009 člen Národní ekonomické rady vlády (NERV): „Nerovnost ve výsledku lidské činnosti je neodstranitelná…Takový stav je přirozený a do značné míry může být považován z meritokratického hlediska za spravedlivý. Z hlediska zbožštěné rovnosti je však nepřijatelný. To má mnohostranné důsledky. Na jedné straně je moderní společnost lapena do pasti nekonečné antidiskriminační kampaně dělící lidi do skupin podle nejrůznějších absurdních kolektivních identit, politické korektnosti a feministického a genderového šílenství. Na další straně přináší zbožštění rovnosti na světlo světa znovu starou marxistickou představu, že minulý i existující svět a jeho uspořádání jsou nelegitimní a morálně nepřijatelné, protože ideál rovnosti nenaplňují či dokonce popírají. Náš starý svět si nezasluhuje zachování, ale naopak radikální změnu. Minulost je morálně nepřijatelná, společenské vztahy falešné. Vše je nezbytné změnit, neboť všichni mají na všechno právo a stát je povinen to zajistit.
Zdroj: Neviditelny pes, ve spolupráci se serverem LIDOVKY.CZ

PragerU: Je fašismus levicová nebo pravicová ideologie?

Zdroj: PragerU, překlad titulků zde

Jak levicoví liberálové ničí západní kulturu

John Hawkins: „Bývaly doby, kdy jsme byli (americkým) národem, který prosazoval svobodu, odpovědnost, slušnost, vlastenectví a pracovitost. Někteří z nás v tyto hodnoty stále věří, ale kvůli liberalismu prosákly do naší kultury hodnoty mnohem destruktivnější – jako toxický odpad. Existuje mnoho způsobů, jimiž liberálové degradovali naši kulturu, tyto jsou ale nejhorší. Politizace veškerého života: Chcete se podívat na fotbal? Hráči protestují proti vlajce. Pustíte si slavnostní předávání cen v Hollywoodu? Herci tam vytahují politická prohlášení. Chcete si v klidu odskočit? To musíme napřed vědět, jestli vám nevadí, že se tam potkáte s někým, kdo má dnes pocit opačného pohlaví. Jste jen obyčejný člověk, který chce říct pikantní nebo provokativní vtip, co nedávno slyšel? Buďte opatrní.
Zdroj: Townhall.com , překlad celého článku zde

Marian Kechlibar: Identitární politika – kdo je větší oběť a kdo je větší utlačovatel

Marian Kechlibar, matematik a bloger: “Boj levice s pravicí je jenom jedním z mnoha bojů, které v politické aréně probíhají. Dalším a minimálně stejně důležitým bojem je boj o dominanci uvnitř skupiny samotné, a to je přesně ten boj, který se zavedením soutěže o to, kdo je větší oběť a kdo je větší utlačovatel, změnil v peklo. Nikdo totiž nedokáže stanovit nějaký všeobecně přijatelný žebříček ukřivděných a ještě ukřivděnějších menšin, i když pokusy v tomhle směru byly. Navíc je dost jednoduché, zejména v oblasti genderu, si podle potřeby zkonstruovat menšinu novou, ještě menší a utlačovanější, tudíž ctnostnější a s větším nárokem na politické bonusy. A s vrškem pyramidy je spojen politický vliv, prostor v médiích, granty, dobrá pracovní místa v průmyslu diverzity, čili velmi žádoucí cíle.”
Zdroj: Kechlibar.net

Ben Shapiro: Identitární politika a Intersekcionalita

Ben Shapiro pro PragerU: “Intersekcionalita je forma “politiky identit,” dle které závisí hodnota vašeho názoru na počtu skupin obětí, do kterých spadáte. Na nejnižší příčce je osoba, jež každý rád nenávidí – hetero bílý muž. A kdo je nahoře? No, to je těžké říct, protože nové skupiny si nárokují status oběti každou chvíli. Nelze s tím držet krok. Takže, jak tato intersekcionalita funguje? Asi takhle: Řekněme, že jste homosexuální bílá žena. Váš názor je důležitý, ale méně než černé homosexuální ženy. Proč? Protože zatímco všechny ženy jsou utlačovány patriarchátem a všichni homosexuálové jsou utlačováni heterosexuální většinou, černí mají status oběti, který běloši zjevně nemají. Samozřejmě, status oběti gay černé ženy je nižší než u černé trans ženy, který je zase nižší než černé muslimské trans ženy, a tak dále. Čím více členství můžete uplatnit v “utlačovaných” skupinách, tím více křivd, a tím výše se řadíte… Tím, že se zaměřuje na místa, kde se různé identity obětí protínají, intersekcionalita tvoří jednotné „nás“ proti „nim“: oběti, které společně bojují proti utlačovatelům, těm strašlivým, bílým hetero-mužům. ” Celý článek zde.
Zdroj: konzervativní think-tank PragerU.com

Dej vědět známým