Jordan Peterson: Rovnost výsledků: když levice zajde příliš daleko

Dej vědět známým

Autor: Jordan Peterson, JordanPeterson.com

DIE

Zdá se mi, že určujícím faktorem radikálních levicových osobností, které dominují v humanitních a sociálních vědách (a čím dál víc i v personálních odděleních firem), je hlavně mantra DIE = Diverzita, Inkluzivita a Ekvita. Ekvita je z nich nejproslulejší, nejvíc samospravedlivá, neznalá historie a nebezpečná. Ekvita je něco jako rovnost nebo rovnocennost a je to termín, který má přitahovat přirozenou lidskou náklonnost ke spravedlnosti, nicméně neznamená klasickou rovnost dle Západu, což je (1) rovnost před
zákonem a (2) rovnost příležitostí.

Rovnost před zákonem

Pár definic: rovnost před zákonem znamená, že trestní soudnictví a soudní systémy budou s každým občanem zacházet spravedlivě bez ohledu na jeho postavení – a také, že stát uznává, že každý jednotlivec má vnitřní hodnotu, kterou musí státní zřízení respektovat a jednat s ní jako s omezujícím faktorem státní moci. Podle mého odhadu je tato doktrína založena na velmi hluboké a starodávné židovsko-křesťanské premise, že jak muži, tak ženy jsou stvořeni podle Boží podoby, podoby samého Stvořitele bytí, a že každý člověk se podílí na tomto stvoření v probíhajícím procesu skrze rozhodnutí, která činíme (a tuto účast směřuje svými etickými rozhodnutími). Pravděpodobně neexistuje jiný předpoklad, který by byl zásadnějším základem naši kultury. Takový druh rovnosti je tedy třeba oslavovat.

Rovnost příležitostí

Kromě toho existuje i rovnost příležitostí. Tato myšlenka vychází z představy – abych to vyjádřil poněkud cynicky a zároveň to neřekl celé – že talenty, i když každý je sám o sobě poměrně vzácný, jsou rozšířeny ve velkém. To by nemělo nikoho překvapovat, vždyť pro plnění každého úkolu (bez ohledu na to, o co jde), jsou někteří lidé šikovnější než jiní, a proto je v sobeckém zájmu každého člověka v nejužším smyslu slova takový talent prosadit, abychom z toho měli všichni prospěch. Je to dobré pro onoho jednotlivce, který se snaží prosadit, ale stejně silně lze argumentovat, že se jedná i o veřejné dobro. To znamená, že žádnému člověku by neměla být odpírána příležitost k pokroku produktivním směrem z důvodů, které nesouvisejí s jeho schopnostmi, nebo, jinými slovy, že pohybu směrem k produkci individuálního a společenského užitku by se nemělo bránit svévolnými předsudky (což je diskriminace, která nemá nic společného s daným úkolem). I to je základní princip západní kultury, a to do té míry, do jaké se mu daří být meritokratický – k čemuž má silný sklon směřovat jsa hnán (pokud ničím jiným, tak) touhou po produktivitě vytvářející zisk (a je k tomu spousta dalších důvodů, jako že většina lidí, dokonce i zlí kapitalisté, jsou motivováni touhou učit nadějné mladé lidi, pomáhat jim rozvíjet kariéru a účastnit se něčeho skutečně užitečného, aby byly jejich životy smysluplné a mohli se účastnit procesů, které mají viditelně pozitivní společenské výsledky – to vše navzdory cynismu antikapitalistů na radikální levici).

Ekvita: „rovnost“ výsledků

Ekvita je ale něco úplně jiného. Vychází z předpokladu, že jediným spolehlivým měřítkem „rovnosti“ je výsledek – ve vzdělání, ve společnosti, v zaměstnání. Propagátoři ekvity axiomaticky předpokládají, že pokud nejsou všechny pozice na všech úrovních hierarchie ve všech organizacích obsazeny podílem populace, který je přesně stejný jako podíl v obecné populaci, pak tam určitě působí systémové předsudky (rasismus, sexismus, homofobie atd.) a existují pachatelé, které tyto předsudky vyvolali nebo je dosud vyvolávají, a ty je nutno vytláčet nebo trestat. Pro takovou doktrínu není žádná omluva. V prvé řadě trpí přílišným zjednodušováním typickým pro ideology: že velmi složitý jev (rozdílné zastoupení jednotlivců na různých pozicích v organizaci) se dá dostatečné vysvětlit jedinou příčinou (předsudkem). Zadruhé, tuto doktrínu není možné implementovat, protože prostě existuje příliš mnoho organizací, úrovní pozic a identit i v rámci každé skupinové identity, aby se s nimi dalo zacházet „rovným“ způsobem, jak to požadují ideologové. Je to tak i proto, že většina lidí má více skupinových identit, z nichž každá má svou vlastní jedinečnou kombinaci prožitých útlaků a privilegií, a roztřídit něco takového je technicky nemožné, pokud by se ovšem nezavedl autoritářský dozor, jehož moc a teror by způsobil takové problémy, proti nimž by hypotetický problém nerovnosti ihned jevil jako banální záležitost. Zatřetí, tuto doktrínu prosazují jednotlivci, kteří z hypotézy, že Západ je utlačovatelský patriarchát, učinili neotřesitelný axiom a zuby nehty bojují proti každé myšlence, která by tento absolutní ‚článek víry‘ mohla ohrozit – bez ohledu na to, jak absurdní se nevyhnutelně stávají jejich argumenty na podporu této víry. Mám vroucí naději a optimistickou víru, že kvůli tomu, kolik vnitřních rozporů v sobě doktrína ekvity obsahuje, stane se nakonec smrtí radikální levice. Typický příklad?

Diverzita a ekvita: nesmiřitelný paradox

Například důraz na „diverzitu“ (různorodost, rozmanitost) je v přímém logickém rozporu s dogmatem „ekvity“ (rovnosti). Obě prostě nemohou existovat společně. Jsou-li lidé ve skutečnosti z jakýchkoli důvodů různí (podle kolektivistů především z důvodu rasy, etnického původu, sexuality a pohlaví), přinášejí zřetelně odlišné talenty a schopnosti v přesném poměru k jejich různorodosti. Nevyhnutelným důsledkem podpory této rozmanitosti a poskytnutí svobody tedy bude spíš posílení nerovnosti než její odstranění. Pokud by cílem měla být ekvita, musela by se rozmanitost zlikvidovat. Náznaky takového myšlení už existují, jako například výzvy k odstranění jakýchkoli rozdílů v socializaci chlapců a dívek (na základě předpokladu, že všechny základní rozdíly mezi nimi jsou jen důsledkem učení se). Takové odstraňování rozdílů je ale už ze své definice odstraňováním rozmanitosti, i když rozmanitost je zjevně chvályhodná (jde-li o rozmanitost založenou spíše na rozdílu názorů než na rozdílu neměnných fyzických charakteristik) a nezbytná pro řádné fungování společenských a politických organizací na všech úrovních. Na tento logický paradox teď na chvíli zapomeňte (i když nevím, dá-li se na něho opravdu zapomenout).

Praktická realita

Místo toho si teď na chvíli představte, co by se muselo prakticky udělat, aby se skutečná ekvita projevila napříč všemi skupinami se společnou identitou. Začněme u těch nejzávažnějších pachatelů: u nejvýrazněji sexistických zaměstnání. Zaměříme se na ně proto, že i když existuje mnoho druhů útlaku, útlak s nejdelší nepřetržitou historií je útlak žen ze strany mužů. Pokud takový útlak skutečně existuje, biologicky vzato trvalá déle, než rasová diferenciace lidských bytostí. Ve statistikách vidíme přesně to, co by se dalo předpovědět na základě slušných znalostí psychologických rozdílů mezi muži a ženami: muži mají tendenci se zajímat a přiklánět k povoláním, která se týkají věcí, zatímco u žen jsou to lidé.

Zaměstnání podle pohlaví

První věcí, kterou musíme pro splnění takového úkolu udělat, je stanovit pořadí pachatelů podle stupně systémového útlaku. K tomu jsem dřív používal statistiku Ministerstva práce USA, ta ale kupodivu v únoru 2019 zmizela, takže jsem použil systém pro vyhledávání v internetovém archívu (Internet Archive Wayback Machine) na adrese http://bit.ly/2LJxGmQ. Uvádí je i britská organizace CareerSmart ( http://bit.ly/2Hl7uur ). Dalo by se to provést pro každé povolání zvlášť, i když by to mohlo vést ke zbytečným komplikacím (můžeme to hypoteticky ponechat pro budoucí práci). Pro snadnou implementaci je možná nejlépe povolání nahrubo seskupit. Analýzu genderové nerovnosti bychom mohli provést pro obě pohlaví, ale všichni jsme byli nuceni přiznat, že historicky probíhal útlak jedním směrem (tj. ze strany mužů k ženám), takže hned na začátku jsme mohli ignorovat ta povolání, kde mají jasnou převahu ženy. Podle vládnoucí doktríny to představuje pouze něco jako reparace za historický útlak. Můžeme se proto soustředit především na kategorie zaměstnání, které upřednostňují muže.

Nejsou to významné ředitelské pozice (generální ředitelé, výkonní ředitelé, finanční ředitelé atd.), co tvoří většinu stížností na dominanci mužů (a měli bychom zdůraznit, že je to opravdu velmi malé procento mužů, kteří takové pozice zastávají, takže většina mužů – neředitelů je v zásadě stejně utlačovaná jako většina žen, i když mezi muži je jich o trošku méně). Ve skutečnosti jsou to práce jako automechanici (nad 99 %), elektrikáři a mechanici obecně (nad 95 %), tesaři a truhláři, elektrikáři a elektro-montéři, zámečníci a údržbáři v kovovýrobě, instalatéři a topenáři, řidiči strojů, manipulační techniky a těžkých nákladních aut; pracovníci v oborech elektro a elektronika, sklenáři, výrobci a montéři oken, telekomunikační technici, mistři v kovovýrobě a výrobě elektrických a elektronických zařízení, pracovníci na stavbách, malíři, „ajťáci“, konstruktéři a vývojáři (jedná se o částečný seznam). Nejvyšší podíl žen (97,5 %) – jako příklad pravého opaku – je mezi učitelkami a asistentkami v jeslích a mateřských školách. V padesátých letech bylo podobné zastoupení žen i v profesi známé jako sekretářka, čemuž se ale dnes říká výkonná asistentka nebo nějak podobně. Také vidíme ( https://www.bls.gov/opub/reports/womens-databook/2018/home.htm ), že u žen je přibližně dvakrát vyšší pravděpodobnost, že budou pracovat na částečný úvazek než muži (24 % oproti 12 %). Tento zájem žen o částečný úvazek se projevuje hlavně v době, kdy mají děti, zejména dokud jsou tyto děti malé, a není vůbec jasné, zda existuje nějaké udržitelné politické řešení, které by to mohlo nebo mělo změnit.

Nezdá se mi, že by to byla pouze moje představivost, že veškerý ten křik kolem „patriarchální nadvlády“ není zaměřen na skutečnost, že výše popsaná povolání zastává mnohem víc mužů než žen. Není ani nevhodné poukázat na to, že se nejedná o vysoce prestižní zaměstnání, ačkoli mohou být dobře placená, ani na to, že by bylo směšné tvrdit, že některé povolání (řekněme pracovník nebo údržbář v kovovýrobě) představuje druh utlačovatelského patriarchátu zaměřeného na nadvládu a na vyloučení žen. Naopak se jedná o pracující muže, kteří udržují v činnosti ohromně komplexní, spolehlivou a v podstatě zázračnou infrastrukturu naší společnosti, a kteří by si přesně za to zasloužili úctu (navzdory stránkám ze starého Playboye, kterým mohou mít svou kancelář na stavbě vyzdobenou). Místo toho se prezentují jako těch 95 % jen muži, kteří ovládají nejvyšší výkonné funkce ve velkých korporacích, sedí v představenstvech takových organizací, a ti jsou nám předváděni jako důkaz patriarchální nadvlády, navzdory tomu, že je jich pouze nepodstatné procento (jak už jsem řekl). Problém je v tom, že skutečnost, že někteří muži ovládají pozice představující moc, není důkazem toho, že by všichni muži ovládali všechny pozice s mocí. Kromě toho všechny signály přicházející hlavně ze skandinávských států ukazují, že zvyšování počtu žen ve výkonných funkcích a správních radách na základě kvót má v podstatě nulový dopad na zlepšování zastoupení žen nebo na zvyšování mobility směrem vzhůru v dalších částech potravinového řetězce.

Nekonečná záplava legislativy a politiky: dospělost

Na to všechno teď zapomeňme a na okamžik předpokládejme, že bychom začali usilovat o ekvitu. Přitom zkusme domyslet jaká pravidla bychom museli nevyhnutelně zavést, abychom takového cíle dosáhli. Předpokládejme také, že ke splnění tak složitého úkolu by byla nutná kombinace všech těchto pravidel (a ignorujme i skutečnost, že velké, multidisciplinární zásahy do společnosti nevyhnutelně vedou k nezamýšleným rozsáhlým kontraproduktivním důsledkům). Můžeme začít tím, že začneme odstraňovat rozdíly zastoupení na různě placených pozicích, které jsou (hypoteticky) způsobeny pohlavím. Znamenalo by to zavést zákony, které by firmám nařizovaly stejné zastoupení pohlaví na všech úrovních firemní hierarchie (předpokládejme, že každou úroveň by definoval průměrně 5% rozdíl v odměňování) a poté na každé úrovni úpravu odměňování podle rozdílu v pohlavích. Pokud by na dané úrovni bylo o deset procent méně žen nebo mužů, mohl by být dobrým začátkem desetiprocentní příplatek. Pokud by bylo mužů o 100 % víc, byla by správná 100% úprava. Firmy by mohly být sledovány po dobu pěti let, zda se zlepšují (řekněme o 10 % větší nábor nedostatečně zastoupeného pohlaví ročně). K tomu budeme muset stanovit cíle pro zlepšení: přijatelné by mohlo být pětileté zaváděcí období nebo případně rok na každých deset procent genderové nevyváženosti. Nedodržení příslušných cílů by samozřejmě muselo mít za následek pokuty za diskriminaci, přezkoumání příslušných firemních pravidel pro diverzitu, inkluzivitu a ekvitu a návrh na zvýšení míry úpravy mezd na jednotlivých platových stupních. V krajním případě by mohlo být nezbytné zavést odstupňované propouštění mužů (řekněme třeba také deset procent ročně), aby se podařilo splnit požadavky na rovné genderové zastoupení. Proces by se tím rozhodně urychlil, takže by to bylo žádoucí.

Pak jsou zde mnohem širší důsledky pro sociální politiku. Začněme třeba hypotetickými problémy s vysokoškolským, středoškolským i učňovským vzděláváním. Mnoho firem nucených rychle usilovat o genderovou vyváženost bude protestovat (a oprávněně), že prostě neexistuje dost kvalifikovaných zájemců – žen. To bude obecně považováno za další výmluvu zastánců patriarchátu snažících se ospravedlnit své předsudky. Pokud k nezájmu nedojde v případě ředitelů (i když pravděpodobně i tam), rozhodně k němu dojde v případě stavebních profesí, strojní výroby a mechaniků, které jsem popsal dříve, kde je rozdíl mezi pohlavími zvlášť výrazný. To by znamenalo radikální změny v systému vyššího vzdělávání a ty by se musely zavádět okamžitě a přísně – odůvodněno by to mohlo být, řekněme, zjevnou „skutečností“, že důvodem nezájmu je naprosto všudypřítomný sexismus, kterému podléhají všechny vzdělávací programy které tyto pracovníky školí (a tím pádem i selhávání celého vzdělávacího systému).

Nejpravděpodobnějším – a asi nejlákavějším řešením pro ty, kdo v takový sexismus věří – by bylo zavedení přísných systémů kvót, které by motivovaly a do těchto institucí formou pobídek přilákaly více účastnic, opět úměrně k míře nerovnosti v zastoupení pohlaví při zápisu. Pokud by kvóty nestačily, a to se může stát (vzhledem k míře, v jaké ženy (1) byly v minulosti diskriminovány a (2) samy přijaly misogynické [tj. k ženám nepřátelské – pozn.překl.] postoje vyplývající z této diskriminace), pak by nastoupil systém stipendií nebo ještě radikálněji (a možná spravedlivěji) by ženy mohly být jednoduše placeny za to, že se zapsaly na obor, kde je jejich pohlaví nedostatečně zastoupeno. Na příslušných vzdělávacích institucích by se mohly zřídit nezbytné byrokratické aparáty, které by zajistily zlepšení poměru zastoupení žen a mužů, a ty by byly odpovědné příslušným ministerstvům. Na instituce, které by dosažení rovnosti neprosazovaly, by se mohla uplatňovat stejná kombinace pokut apod.

Nekonečná záplava legislativy a politiky: dětství a adolescence

To však nebude stačit. Rozdíly v pohlaví, které vedou k pozdější nevyváženosti v profesním zastoupení, se viditelně projevují již v raném věku. Například rozdíly v preferenci hraček (odrážející vyšší zájem mužů o věci a žen o lidi) se objevují v životě již velmi brzy a jsou spojeny s rozdíly ve vystavení testosteronu v děloze, jsou typické dokonce i pro nehumánní primáty. Tyto rozdíly odrážejí nebo formují pozdější výsledky, které zde popisujeme. Záleží i na dalších faktorech. Existují důkazy, že například v matematice na nižším stupni střední školy vyniká stejný podíl chlapců a dívek (i když jsou i určité důkazy, že na nejvyšší úrovni chlapci spíše dívky předběhnou). Dobré matematičky však bývají také verbálně nadané, což u chlapců neplatí. To znamená, že dobré matematičky mají díky své širší škále schopností také širší profesní možnosti, a proto relativně méně z nich nastupuje na obory označované jako STEM [kombinace vědy, techniky a matematiky – pozn. překl.]. Stojí za to si také všimnout, že země, které nejvíce prosazují chvályhodné doktríny rovnosti příležitostí (což je případ skandinávských zemí), mají nejnižší míru zápisu do oborů STEM mezi ženami na světě, takže se ukazuje, že osvobozené ženy se díky svobodnému výběru často nestávají dobrovolně inženýrkami, matematičkami a fyzičkami. Nazvat to hlavním problémem ale neznamená téměř nic pro ty, kdo trvají na tom, že (1) veškeré rozdíly mezi pohlavími jsou sociálně vykonstruované a že (2) doktríny o rovnosti příležitostí nutně přinesou vyrovnané výsledky.

To budeme ignorovat, protože doktrína sociálního konstrukcionismu (tj. že všechny rozdíly pohlaví jsou důsledkem socializace) na svém tvrzení trvá. Pak je jasné, že vzdělávací praxe systému K-12 [americký systém prvních 12 let vzdělávání od mateřské školy po nástup na vysokou – pozn. překl.] se musí radikálně restrukturalizovat. Tento proces již probíhá – k oprávněnému zděšení pozorných rodičů. Na úrovni mateřské školy a na prvním stupni základní školy by mohla vláda financovat beletristické knihy na vhodné úrovni náročnosti, které budou představovat postavy charakteristické tím, že se věnují povoláním netypickým pro své pohlaví, zatímco povoláním typickým pro určité pohlaví by se dostávalo minimálního prostoru. To by v praxi znamenalo něco jako zákaz beletrie představující ženy jako sestry v nemocnici, sekretářky… (možná i matky v domácnosti) nebo alespoň snížení jejich zastoupení v nepřímém poměru k uvedenému stupni systémového útlaku. Znamenalo by to také převahu děl zobrazujících ženy jako vojáky na frontové linii, řidičky těžké techniky, zednice atd., zatímco muži by se měli vykreslovat jako ti, kdo si volí činnosti zastávané v současnosti převážně ženami, jako je péče o kojence. Tento návrh je mírně v rozporu s dříve představenou politikou hlásající, že profese s převahou žen by se měly ponechat na svých nevyvážených pozicích z důvodů historického odškodnění, není ale realistické hlásat, že by se mužské postavy (a jejich nevyhnutelné kariérní dráhy) měly z beletrie pro malé čtenáře zcela vyloučit, což by byla jediná jiná možnost, než je prezentovat jako ty, kdo si volí a užívají povolání netypická pro své pohlaví.

V pozdějších ročnících by se mělo pokračovat, ale bylo by asi užitečné zavést povinné životní plány, kde by kariérní poradci od každé studentky požadovali, aby nastínila svůj vzdělávací nebo kariérní plán, jehož cílem bude nějaké nedostatečně zastoupené povolání. Psychologická literatura ukazuje, že pokud jsou studenti vedeni k tomu, aby si vypracovali podrobnou strategii k dosažení cílů, zvyšuje to pravděpodobnost, že své plány uskuteční. Jakmile se takové plány vytvoří, měla by se zajistit silná podpora k jejich uskutečnění. Zájem, který by mohl daného chlapce nebo dívku nasměrovat k určité kariéře, je vyvolán čistě společenským tlakem, takže jakékoli individuální touhy vyjádřené daným studentem, které by mohly být v rozporu s novými doktrínami entity (jako kdyby někdo tvrdil, že ho silně láká tradiční role jeho pohlaví) je třeba účinně potlačovat, nejprve bojem proti zvnitřněné misogynii, o níž jsem už mluvil, a za druhé odmítat jakékoliv zmínky studentů, jejich rodičů a v širší rovině společnosti o tom, než existuje nějaká skutečně individuální touha (která by byla nezávislá na sociální konstruktech). Nejlepší by asi bylo, kdyby to bylo provázáno i s překonáváním rozdílů mezi pohlavími v rámci tělesné výchovy. Vzhledem k tomu, že průměrná žena má v horní části těla 30 % a v dolní a 55 % fyzické síly průměrného muže, znamenalo by to pro dívky zavedení komplexního, soustavného, důkladného a povinného programu zaměřeného na trénink síly a výdrže, a to od puberty, kdy se rozdíly ve fyzické síle začínají mezi pohlavími projevovat. Není jasné, jak se vypořádat s výkyvy nálad, které také s pubertou přicházejí. Ženy by měly povinné kurzy asertivity a muži kurzy empatie (řešit by se musely i rozdíly v negativních emocích – nějakým způsobem, který dosud nebyl stanoven).

Považujeme-li odlišnou prezentaci pohlaví za důkaz systémového útlaku tak, jak to vyžaduje teorie sociálního konstruktivismu, selháváme ve své společenské a individuální odpovědnosti za sociální spravedlnost, pokud nebudeme tyto zásady uplatňovat okamžitě a s plnou silou. Každý rok, který uplyne jen s malým nebo žádným přechodem k rovnosti pohlaví, svědčí o vážném morálním selhání (a v mnoha povoláních opravdu došlo během uplynulých desetiletí jen k  minimálním změnám týkajících se zastoupení podle pohlaví). Pokud tedy bereme rovnost pohlaví vážně, což, jak se zdá, se od nás očekává, protože jakákoliv námitka okamžitě vyvolává obvinění z misogynie a sexismu (a pravicového extrémismu, ne-li přímo fašismu), pak prostě není omluva pro odklad co nejrychlejšího zavedení těchto drakonických, ale morálně nutných pravidel. Tam se ale nemůžeme zastavit. Nerovnost pohlaví je jen jednou malou částí problému.

Po pohlaví rasa, etnický původ, gender, třída…

Po, řekněme, pětiletém nebo desetiletém období zaměřeném na rovnost pohlaví může být čas zvážit stejný soubor opatření i pro rovnost ras a etnického původu (pokud budeme předpokládat, že se jedná o další nejpalčivější formy útlaku). Je vysoce pravděpodobné, že ženy, které budou mít prospěch z požadavků na rovnost pohlaví uvedených v tomto dokumentu, budou těmi, které v minulosti měly výhody ze své rasy. To znamená bílé ženy (a možná konkrétněji ženy bílé a židovské, pokud se rozhodneme zařadit Židy do kategorie
„bílí“). Bude tedy žádoucí a nezbytné vytvořit soubor norem (včetně přepisování výše popsaných případů beletrie) tak, aby se posílilo zrovnoprávnění barevných žen a podpořil jejich pohyb vpřed stejně, jako před tím u žen obecně. O něco později se pak budeme muset soustředit na další oblasti, které vykazují zjevné systémové předsudky: společenská třída, věk, atraktivita, postižení, temperament – možná i vzdělání a inteligence.

Je také možné, že některá z těchto pravidel by se měla zavádět současně, takže každá kategorie zaměstnání upřednostňující muže by se zároveň hodnotila z pohledu rasy. Začít bychom mohli se třemi hlavními rasami: bělošskou, asijskou a černošskou (s tím, že bychom uznávali, že se jedná o pouhý sociální konstrukt, ale prozatím budeme s rasami nakládat jako s realitou, protože se s nimi tak nakládalo v minulosti). Duální implementace by byla nákladnější a složitější a pro dotčené firmy a organizace by představovala vyšší administrativní zátěž, ale měla by velkou výhodu v tom, že by napravila více historických nespravedlností současně. Možná bychom měli být k možnosti úspěchu takového komplexního plánu optimističtí a odvážit zvládnout obojí naráz.

Je to opravdu to, co chceme?

Možná bychom si ale také mohli sednout a trochu přemýšlet. Opravdu takové rozsáhlé zásahy chceme? Opravdu věříme, že jsou nezbytné, nebo ještě naivněji, že vyřeší víc problémů, než kolik jich samy způsobí? A co máme dělat s tím, že si ženy, kterým byla poskytnuta rovnost příležitostí, svobodně volí (za předpokladu, že taková svobodná volba existuje) častěji práci na částečný úvazek, méně se stěhují kvůli kariéře, pracují raději v budovách než venku, vybírají si bezpečnější povolání a volí si vzdělání v oborech, kde se často jedná s lidmi, i když to znamená méně lukrativní kariéru? Máme předpokládat, že se nerozhodují „správně“, protože poskvrňují doktrínu ekvity, a máme je vystavit nezbytnému nátlaku, který by je přivedl k nápravě?

A nebylo by jednodušší vzít v potaz onu šílenou složitost a vnitřní rozpory, nemožnost a nebezpečí, které by přineslo uplatňování těchto dvou děsivě zjednodušujících tvrzení, (1) že Západ je semeništěm patriarchálního útlaku (zejména ve srovnání s každou jinou společností, která existuje nebo existovala, a ne ve srovnání s jakousi hypotetickou ideologickou utopií), a (2) že všechny náznaky nerovnosti výsledků jsou důkazem proklamovaného útlaku? Pravda je taková, že pro doktrínu ekvity není omluva. Její zastánci se ani nesoustředí na oblasti, kde jsou rozdíly mezi pohlavími největší. Vůbec je nezajímá, že v otázce výběru povolání a výše platu existuje mnoho dobře zdokumentovaných příčin nestejných výsledků. Nedomýšlejí politické důsledky, a pokud ano, jsou přesto ochotni si udělit byrokratickou moc, aby mohli silou prosadit změny, které by byly teoreticky nezbytné k vyvážení oné nerovnosti (a které by se nám vrátily jako bumerang v takové síle, že například protesty žlutých vest by nás měly před jejich zaváděním varovat). Tito lidé naprosto odmítají údaje naznačující, že ženy si svobodně vybírají jiná povolání než muži a že tyto volby mají své ekonomické důsledky, které mohou ženy považovat za naprosto přijatelné, protože se rozhodly dát přednost času před penězi (což není nerozumná volba). Neberou v potaz ani to, že v současnosti nevíme, jak definovat složitou ekonomiku, která by obecně nevytvářela nerovnost výsledků (vždyť nesvobodný trh či nezápadní státy, které stále tvoří většinu světa, jsou v příležitostech a výsledcích rozhodně méně rovnostářské než utiskující patriarchální Západ – viz data ze Zprávy o světové nerovnosti z roku 2018: https://wir2018.wid.world/ ) a rozhodně neberou v potaz skutečnost, že výrazně nerovné rozdělení je poněkud chybně vysvětlovaný životní fakt, který řídí jevy tak rozmanité, jako velikost měst, počet druhů v daném rodu, srovnávací množství hvězd (a planet), frekvence užívání slov v daném jazyce, počet tvůrčích počinů u různých jednotlivců, úspěch profesionálních sportovců, míra chybovosti pevného disku, velikost zásob ropy jednotlivých ropných polí, standardizovaná návratnost akcií, velikost částic písku (a meteoritů), počet obětí mnoha oborů podnikání a průtoky řek či maximální denní srážky za rok. To vše (plus skutečnost, že nerovnost byla součástí života dlouho před moderním průmyslovým obdobím) naznačuje, že všechny pokusy přisoudit nerovnost konkrétním chorobným jevům represivního patriarchátu jsou nejen nesprávné, ale i divoce optimistické, protože problém, který je dán univerzálností nerovnoměrného rozdělení je zjevně mnohem hlubší a mnohem náročnější než cokoli, co by se dalo vysvětlit nebo změnit jednoduchou ekonomikou.

Doktrína ekvity jako morální zbraň

Nic z toho nezabrání propagátorům trojice DIE používat doktrínu ekvity jako morální zbraň ve službách svému základnímu tvrzení: bílí muži historicky i v současnosti nespravedlivě a krutě dominují, (navzdory skutečnosti, že v USA Američané asijského původu vydělávají v průměru o 30 % více než běloši – rozdíl je téměř stejný jako rozdíl mezi bělochy a Latinoameričany). V důsledku toho se musí všechny nerovnosti výsledků považovat za nespravedlivé a použít jako důkaz hlavního problému – patriarchálního západního útlaku, který je ústředním dogmatem radikální levice. To je něco hrozného: nejenom proto, že to identifikuje pachatele, které je nutno potrestat, a oběti, které je nutno hýčkat a chránit (obojí má stejně nebezpečné následky), ale také proto, že to hrozí zasahováním do pokroku, který ve skutečnosti přivádí lidi i v těch nejchudších zemích světa k mnohem vyšší životní úrovni ve srovnáním s tím, co bylo v těchto zemích běžné ještě před dvaceti lety. Svobodná demokracie s tržní ekonomikou (nebo dokonce sama tržní ekonomika spolu se svobodou, kterou nevyhnutelně přináší) samozřejmě vytváří nerovnost, stejně jako každý jiný hospodářský a politický systém, který byl kdy vytvořen. Vytváří však také bohatství, z něhož je dost distribuováno těm, kteří jsou na dně hierarchie, aby se dostali z žalostné chudoby s projevy té nejhorší bídy, jako je vysoká dětská úmrtnost, nedostatečný přístup k jakémukoli vzdělání či přímo hladovění. Neexistuje tedy žádná omluva pro radikální levičáky, kteří si připisují jako ctnost svou péči o chudé, protože celá jejich doktrína pravděpodobně (a to je dostatečně prokázáno) všechno zhorší právě pro ty, na něž tak okázale a empaticky upozorňují.

Závěr: Doktrína, která zašla příliš daleko

Víme, že levice umí zajít příliš daleko. Ukázali nám to Sověti. Ukázali nám to Maoisté a Rudí Khmérové. A dál nám to stejně ukazují Severokorejci, Kubánci a Venezuelané. Nevíme přesně, kdy a kde to začíná být „příliš daleko“. Vsadil bych ale na to, že tam spadá i doktrína ekvity. Je jedním slovem neomluvitelná, a to jak morálně, tak prakticky, a podle mě by se měla považovat za ideologický názor, který by měl každý, kdo chce být v jakékoli rozumné politické diskusi brán vážně, bez obalu odmítnout. A měli bychom si dobře pamatovat, že „rozumná politická diskuse“ je jedinou alternativou, kterou můžeme a musíme čelit sporům a názorům, které mají tendenci se rychle a nebezpečně zvrhnout.

Překlad: BezCenzury.org


Dej vědět známým