Zdroj: FB
Měl jsem tu čest vystoupit v rámci Konzervativního kempu pořádaného Společností pro obranu svobody projevu. Děkuji Vlastimilu Veselému, Gabriele Sedláčkové, Danielu Vávrovi a Natálii Vachatové za pozvání a skvělou organizaci a Martině Kociánové za vynikající moderování našeho panelu.
Připojuji část své reflexe na téma, čím by měl být konzervatismus jednadvacátého století …
Konzervatismus se stal útočištěm osob, které si uvědomily bezvýchodnost a pokleslost současného režimu a jež se snaží nalézt východisko. Najdeme mezi nimi představitele pravice i levice, liberály či socialisty, osoby nejrůznějšího ideologického zabarvení. Za normálních okolností by byli nesmiřitelnými politickými rivaly a jestliže bude současná krize zdárně překonána, opět jimi budou.
Ale ne dnes! Dnes máme konzervativní pravici a konzervativní levici (a možná i konzervativní střed), které sjednocuje nejenom pud sebezáchovy, ale rovněž vědomí toho, že režim, jenž se před více než třiceti lety zrodil pod záštitou amerického neoliberálního impéria, je u konce s dechem. Vyčerpal morální síly entuziastů a altruistů, kteří spojovali s rokem 1989 počátek rozvinutější a spravedlivější společnosti, a spotřeboval materiální statky, jež vznikaly dlouhá desetiletí jako součást národního bohatství. Současní vrcholní političtí představitelé svými povahovými a intelektuálními vlastnostmi dokonale naplňují definici úpadkové třídy, která již není schopna ani pouhé reprodukce, protože svou omezeností, bezohledností, neschopností a arogancí narazila na meze lidských možností.
Toto spontánní shromáždění pod praporem konzervatismu je voláním o pomoc, vytvářením základny pro politickou akci i přípravou revoluce. Budoucí domácí i mezinárodní vývoj rozhodne o tom, která ze zmíněných možností převáží. Proč se právě konzervatismus stal platformou vzpoury? Odpověď je jednoduchá. Nacházíme se na poušti zrozené pozdně liberální západní společností, v níž slova ztratila svůj původní význam, lež a přetvářka se staly normou a místo produktivní tvorby hodnot se prosadila spekulace, parazitismus a kořistnictví. Konzervatismus se stal rámcem pro obranu posledních zbytků smysluplné sociální existence, v níž probíhá normální rodinný, spolkový, národní, politický, ekonomický a intelektuální život.
Samotný konzervatismus může využít této úlohy a nadějí, které se k němu upínají, k vyjasnění svých východisek a cílů. Musí se zásadně proměnit a zapomenout na ideologické zápasy minulosti. Konzervatismus by proto neměl být nostalgický. Nostalgie je falešným optimismem zaměřeným do minulosti. Potřebujeme konzervatismus spjatý s pozitivní vizí budoucnosti, futurismem, jakým byl ruský kosmismus nebo francouzský archeofuturismus.
Konzervatismus se musí zbavit své moralizující polemiky s Francouzskou revolucí a prakticky všemi revolučními hnutími, která následovala. Většinou nepochopil jejich povahu a příčiny, a jednal a myslel proto mylně. To je častý problém anglosaského konzervatismu, jenž byl ve službách hegemonie Velké Británie a Spojených států amerických.
Konzervatismus se v minulosti příliš upínal na pojmy jako hodnoty a tradice a podcenil, do jaké míry sloužily jako záminka k obhajobě bezpráví, zotročení nebo zaostalosti. Konzervatismus pokládá dějiny za zřídlo své politické moudrosti. To je problematický postoj, protože z dějin často vyplývá pomíjivost náboženských a ideologických hodnot, relativismus a triumf síly nad pravdou a spravedlností. Znalci dějin mnohdy skončili jako cynici, nihilisté nebo machiavelisté. Skutečný konzervatismus se rodí z intelektuální a morální reflexe průsečíku dějin s lidskou povahou či přirozeností, na niž se často zapomíná. Učiňme z realistického zhodnocení lidské přirozenosti úhelný kámen, na němž vztyčíme stavbu revolučního konzervatismu.
Pro konzervativní program je důležité poznání nikoliv pouze hodnot, ale především archetypů, trvalých vzorců lidského chování, které se odhalují v dějinách a z nichž můžeme čerpat poučení a návod k akci. Znamená to, že pro konzervatismus budoucnosti bude Carl Gustav Jung přínosnější než Edmund Burke.
Proč potřebujeme revoluční konzervatismus? Protože se blíží geopolitický otřes, ve kterém přijde opravdová zkouška realitou. Otřes, jenž nebude „pádem Západu“ nebo „kolapsem civilizace“, ale příležitostí se osvobodit z periferního a závislého postavení, ve kterém jsem se ocitli a jež je nedůstojné naší národní existence. Musíme odvrátit hrozbu nového feudalismu, který vyplývá z povahy současného finančního kapitalismu, jenž kapitál investuje nikoliv do produktivních sil a sociální důstojnosti a kvality života člověka, ale do finančních derivátů a privatizace veřejných služeb, čímž se celoživotním dluhem zatížený občan de facto stává nevolníkem. V českých dějinách jsme promarnili několik příležitostí k dosažení skutečné velikosti. Tentokrát bychom neměli selhat.