Zdroj: PJ Media, autor: Robert Spencer, 15. srpna 2018
Převážná část tohoto článku je výňatkem z nové knihy Roberta Spencera The History of Jihad From Muhammad to ISIS [Historie džihádu od Mohameda po Islámský stát]. Všechny citace pocházejí z této knihy.
Žena držící plakát se zemřelým zakladatelem Fatahu a prezidentem palestinské autonomie Jásirem Arafatem během kampaně k 13. výročí jeho úmrtí; město Gaza, sobota 11. 11. 2017. (AP foto/Khalil Hamra)
Muslimská kandidátka do kongresu Rashida Tlaibová (za Demokratickou stranu v Michiganu) oslavila své vítězství v primárkách několika protiizraelskými tweety, včetně jednoho, který uváděl: „Moje kořeny coby palestinské Američanky jsou silné a důležité.“ Pravda o těchto kořenech by však mohla překvapit i samu paní Tlaibovou, protože až do šedesátých let 20. století žádný palestinský národ neexistoval. Ten byl „vynalezen“ jako propagandistická zbraň proti Izraeli.
V roce 1948 porazil rodící se stát Izrael síly z Egypta, Iráku, Sýrie, Transjordánska, Libanonu, Saúdské Arábie a Jemenu, které byly rozhodnuty jej úplně zničit. Džihád proti němu pokračoval, ale Izrael znovu porazil Egypt, Irák, Sýrii, Jordánsko a Libanon v šestidenní válce v roce 1967 a Egypt a Sýrii pak ještě jednou v roce 1973 ve válce Jom Kipur. Vítězstvím proti obrovským přesilám získal Izrael obdiv svobodného světa, což vedlo v historii islámu k nejrozsáhlejšímu a nejopovážlivějšímu užití Mohamedova výroku „Válka je podvod“.
Aby sovětská KGB poničila dojem, který tento nepatrný židovský stát udělal, když se postavil muslimským arabskými nepřátelům a přemohl je, vytvořil její Sovětský výbor pro státní bezpečnost smyšlenku ještě menšího národa – „Palestinců“ ohroženého dobře fungující a nemilosrdnou izraelskou válečnou mašinérií.
V roce 134 po bar Kochbově povstání Římané vyhnali Židy z Judska a oblast přejmenovali na Palestinu. Jméno samo vytáhli z Bible. Bylo to jméno starověkých nepřátel Izraele, překládaných jako Filištínci nebo Pelištejci. Pojem „palestinský“ se však nikdy nevztahoval na nic jiného než na region – tedy ne na národ ani etnikum.
V šedesátých letech však KGB a synovec Hajj Amin al-Husajiniho jménem Jásir Arafat vytvořili jak tento údajně utlačovaný národ, tak i nástroj k jeho osvobození – Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP).
Ion Mihai Pacepa, který v dobách studené války působil jako úřadující šéf výzvědných služeb komunistického Rumunska (v pozdějších dobách Pacepa napsal pro PJ Media mnoho článků), později odhalil, co se stalo:
„Organizaci pro osvobození Palestiny si vysnila KGB, která měla pro ‚osvobozenecké‘ organizace slabost. Patřily mezi ně Bolivijská národní osvobozenecká armáda, kterou KGB vytvořila v roce 1964 za pomoci Ernesta ‚Che‘ Guevary, nebo Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, která provedla četné bombové útoky.
V roce 1964 schválila první Rada OOP složená ze 422 palestinských zástupců vybraných ruskou KGB Palestinskou národní chartu – dokument sepsaný v Moskvě. V Moskvě se zrodily také Palestinská národní smlouva a Palestinská ústava, a to za pomoci Ahmeda Shukeiri, agenta pod vlivem KGB, který se stal prvním předsedou OOP.“
Aby se Arafat mohl postavit do čela OOP, musel být Palestinec. Pacepa vysvětluje:
„[Arafat] byl egyptský příslušník buržoazie, jehož zahraniční zpravodajská služba KGB proměnila v oddaného marxistu. KGB ho vyškolila ve škole pro zvláštní úkoly ve městě Balašicha na východ od Moskvy a v polovině šedesátých let se rozhodla ho dosadit jako budoucího vůdce OOP."
Nejprve KGB zničila úřední záznamy o Arafatově narození v Káhiře a nahradila je fiktivními dokumenty uvádějícími, že se narodil v Jeruzalémě, čímž se stal rodištěm Palestinec.“
Arafat mohl být alespoň zpočátku Marxista, ale on i jeho sovětští manipulátoři hojně využívali hlavně islámský antisemitismus. Šéf KGB Jurij Andropov uvedl:
„Islámský svět byl připravenou Petriho miskou, ve které jsme mohli kultivovat virulentní kmen nenávisti vůči Americe, vyrůstající z bakterií marxisticko-leninských myšlenek. Islámský antisemitismus se řádně zakořenil… Stačilo jen opakovat naše témata - že Spojené státy a Izrael jsou ‚fašistické, imperialisticko-sionistické země‘ financované bohatými Židy.Islám byl posedlý ochranou svého území před obsazováním bezvěrci, a proto velmi silně reagoval na naši charakteristiku amerického kongresu jako nevybíravého sionistického orgánu, jehož cílem je proměnit svět v židovské léno.“
Člen výkonného výboru OOP Zuheir Mohsen vysvětlil tuto strategii podrobněji v roce 1977 v rozhovoru pro nizozemské noviny Trouw:
„Palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem k pokračování našeho boje proti státu Izrael, za arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci neexistuje žádný rozdíl. O existenci palestinského národa dnes mluvíme pouze z politických a taktických důvodů, protože arabské národní zájmy vyžadují, abychom předkládali existenci svébytného „palestinského národa“, který by stál proti sionismu.
Z taktických důvodů nemůže Jordánsko, které je suverénním státem s danými hranicemi, vznášet nároky na Haifu a Jaffu, zatímco jako Palestinec si mohu Haifu, Jaffu, Beer Ševu a Jeruzalém bezpochyby nárokovat. Ve chvíli, kdy však získáme zpět právo na celou Palestinu, nebudeme čekat ani minutu a Palestinu s Jordánskem sjednotíme.“
Nicolae Ceausescu a Jásir Arafat
Jakmile se jednou stvoří národ, dá se snadno vyrobit i jeho touha po míru. Rumunský diktátor Nicolae Ceausescu učil Arafata, jak utáhnout Západ jak na vařené nudli. Pacepa vzpomíná:
„V březnu 1978 jsem tajně přivezl Arafata do Bukurešti, kde dostal poslední pokyny, jak se chovat ve Washingtonu. ‚Jednoduše musíte dál předstírat, že se oddělujete od terorismu a že uznáte stát Izrael – znovu, znovu, a znovu,‘ řekl mu Ceausescu... Ceausescu byl nadšený z představy, že by Arafat i on mohli svými falešnými prezentacemi olivové ratolesti ulovit Nobelovu cenu míru...
Ceausescuovi se Nobelovu cenu míru získat nepodařilo, Arafat ji ale v roce 1994 dostal – jen proto, že dál hrál roli, kterou jsme mu dali, a vybrousil ji k dokonalosti. Svou teroristickou OOP změnil na exilovou vládu (palestinskou samosprávu) a neustále předstíral, že volá po ukončení palestinského terorismu, i když ho nechával bez omezení působit dál. Dva roky po podpisu dohod z Osla se počet Izraelců zabitých palestinskými teroristy zvýšil o 73 procent.“
Tato strategie pokračuje krásně od jednoho „mírového procesu“ k druhému Amerikou zprostředkovanému „mírovému procesu“, od dohody v Camp Davidu v roce 1978 k předsednictví Baracka Obamy a dál – konec v nedohlednu.
Zdá se, že západní vládní orgány se nikdy nezamýšlejí nad tím, proč selhalo už tolik pokusů o dosažení dohodnutého míru mezi Izraelem a „Palestinci“, jejichž historickou existenci dnes všichni považují za samozřejmost.
Odpověď samozřejmě spočívá v islámském učení o džihádu. „Vyžeňte je z míst, odkud oni vyhnali vás.“ To je příkaz, který neobsahuje ani nepřipouští žádnou alternativu.
Překlad: BezCenzury.org
Robert Spencer je americký islamolog a ředitel JihadWatch.com. Dle New York Times je autorem bestselerů The Politically Incorrect Guide to Islam (and the Crusades)[Politicky nekorektní průvodce islámem (a křižáckými výpravami)] a The Truth About Muhammad [Pravda o Mohamedovi]. K dostání je už i jeho nejnovější kniha Not Peace but a Sword: The Great Chasm Between Christianity and Islam [Ne pokoj, ale meč: propast mezi křesťanstvím a islámem]. V češtině zatím vyšly tyto knihy.