Monthly Review, přeložil Pavel Šik
Často překládám z konzervativních nebo libertariánských médií, nyní zase zleva. Překlad článku z MRonline z července – The Monthly Review, založený v roce 1949, je nezávislý socialistický časopis, který vychází každý měsíc v New Yorku. Jedná se o nejdéle nepřetržitě vydávaný socialistický časopis ve Spojených státech.
Web: Pod vedením současného redakčního výboru, který vede John Bellamy Foster, pokračuje časopis ve své dlouhé tradici analýzy novinek a stejně důležitého úkolu, kterým je sledování dlouhodobějšího procesu. Tato tradice, jak ji shrnul Paul Sweezy, spočívá ve vnímání „přítomnosti jako historie“. V roce 2006 začal MR vydávat denní internetový časopis MRzine, který byl v roce 2017 převeden do nového projektu MR Online, fóra pro spolupráci a komunikaci mezi radikálními aktivisty, spisovateli a vědci z celého světa.
Autorem článku je Kit Klarenberg (foto), investigativní novinář, který zkoumá roli zpravodajských služeb při formování politiky a vnímání.
—
Zjevné příklady tajných akcí Ústřední zpravodajské služby v zahraničí lze dnes identifikovat jen obtížně, s výjimkou občasných uznaných katastrof, jako je například dlouhodobá snaha o svržení syrské vlády v hodnotě jedné miliardy dolarů prostřednictvím financování, výcviku a vyzbrojování barbarských džihádistických skupin.
Částečně to vyplývá z toho, že mnoho tradičních povinností a činností CIA bylo přenecháno „otevřeným“ organizacím, především Národní nadaci pro demokracii (National Endowment for Democracy, NED).
NED byla založena v listopadu 1983 a u jejího zrodu stál tehdejší ředitel CIA William Casey. Ten se snažil vytvořit veřejný mechanismus na podporu opozičních skupin, aktivistických hnutí a médií v zahraničí, které by se zabývaly propagandou a politickým aktivismem s cílem narušit, destabilizovat a nakonec odstranit „nepřátelské“ režimy. Podvod s lidskou tváří, abychom to zkrátili.
V článku pro Washington Post z roku 1991, v němž se nadace chlubila svými úspěchy při svrhávání komunismu ve východní Evropě, vysoký úředník NED Allen Weinstein zdůraznil, že „mnoho z toho, co dnes děláme, před 25 lety tajně dělala CIA“.
Začátek
V září 2013 napsal Carl Gershman, šéf NED od jejího založení až do léta 2021, pro deník The Washington Post článek, v němž popisuje, jak jeho organizace usilovně pracuje na tom, aby se země v blízkém zahraničí – souhvězdí bývalých sovětských republik a států Varšavské smlouvy – vymanily z orbitu Moskvy.
Na této cestě označil Ukrajinu za „největší cenu“ v regionu a naznačil, že připojení Kyjeva k Evropě „urychlí zánik“ ruského prezidenta Vladimira Putina. O šest měsíců později byl zvolený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč svržen násilným převratem.
Začátkem téhož měsíce napsala investigativní legenda Robert Parry pro Consortium News, že v předchozím roce NED financoval na Ukrajině 65 projektů v celkové výši přes 20 milionů dolarů. To se rovnalo tomu, co zesnulý novinář nazval „stínovou politickou strukturou médií a aktivistických skupin, které mohly být nasazeny k vyvolání nepokojů, když ukrajinská vláda nejednala podle představ“.
Klíčovou roli NED při sesazení Janukovyče lze považovat za nezpochybnitelnou, za jednoznačnou věc – a přesto se to nejenže v mainstreamovém tisku nikdy nepřiznává, ale západní novináři tuto myšlenku agresivně potírají a zarytě útočí na těch několik málo lidí, kteří se odváží zpochybnit zavedenou ortodoxii o americké nevině.
Jako by chtěla tomuto klamu napomáhat, odstranila NED v letech po převratu ze svých webových stránek mnoho záznamů, které dostatečně zdůrazňují její roli při Janukovyčově svržení.
Například 3. února 2014, necelé tři týdny předtím, než se policie stáhla z Kyjeva, čímž fakticky předala město ozbrojeným demonstrantům a přiměla Janukovyče k útěku ze země, uspořádala NED akci s názvem Poučení z Ukrajiny: od oranžové revoluce k Euromajdanu.
Vedl ji ukrajinský novinář Sergej Leščenko, který v té době dokončoval Reagan-Fascell Democracy Fellowship ve Washingtonu, DC, sponzorovaný NED.
Spolu s ním tam byla Nadia Diuk, tehdejší hlavní poradkyně NED pro Evropu a Eurasii a absolventka St. Antony’s College v Oxfordu, proslulé náborové základny britské rozvědky založené bývalými špiony. Těsně před svou smrtí v lednu 2019 jí byl udělen Řád kněžny Olgy, jedno z nejvyšších kyjevských vyznamenání, což je obzvláště hmatatelný příklad důvěrných a trvalých vazeb mezi NED a ukrajinskou vládou.
Zatímco online seznam události zůstal zachován dodnes, propojené podpůrné dokumenty – včetně Powerpointových slajdů, které doprovázely Leščenkovu přednášku, a shrnutí „nejdůležitějších událostí“ – byly smazány.
Není jasné, co čistku vyvolalo, i když může být důležité, že Leščenko ve svém projevu nabídl jasný plán, jak zajistit, aby se neúspěch oranžové revoluce z roku 2004 – dalšího puče organizovaného NED – neopakoval a země zůstala v zajetí západních finančních, politických a ideologických zájmů i po Majdanu. Tento plán NED následně do puntíku dodržel.
Na této cestě Leščenko konkrétně zdůraznil význam financování nevládních organizací, využívání internetu a sociálních médií jako „alternativních [zdrojů] informací“ a nebezpečí „nereformované státní televize“.
A tak se stalo, že 19. března zástupci krajně pravicové strany Svoboda – která je spojována s masakrem demonstrantů pod falešnou vlajkou z 20. února, což byla událost, která učinila pád Janukovyčovy vlády hotovou věcí – vtrhli do kanceláře šéfa ukrajinského státního vysílání Oleksandra Pantelejmonova a mlátili ho po hlavě, dokud nepodepsal rezignační dopis.
Tento šokující incident, motivovaný tím, že stanice vysílala kremelskou ceremonii, na níž Vladimir Putin podepsal zákon o formálním připojení Krymu k Rusku, byl jedním z mnoha živě přenášených protestujících, které se šířily široko daleko po internetu.
Nehledě na brutální defenestraci šéfa ukrajinské státní televize sloužila většina těchto livestreamů zahraničním divákům k tomu, aby o demonstracích a jejich účastnících podali velmi romantický příběh, který měl jen malý nebo žádný vztah ke skutečnosti.
Revoluce bude vysílána v televizi
V červenci téhož roku se Leščenko v akademickém čtvrtletníku NED Journal of Democracy podrobně zabýval rolí médií při úspěchu majdanského převratu a upozornil zejména na zásadní roli „internetového novináře“ Mustafy Najyema.
Ten protesty odstartoval v listopadu předchozího roku, když svolal stovky svých příznivců na Facebooku k protestům na kyjevském náměstí Nezávislosti – nyní Majdan – poté, co Janukovyč zrušil dohodu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii ve prospěch přijatelnější dohody s Moskvou.
Najyem nebyl obyčejný „online novinář“. V říjnu 2012 byl jedním ze šesti Ukrajinců, které do Washingtonu vyslala organizace Meridian International, napojená na ministerstvo zahraničí, jež vyhledává a vychovává budoucí zahraniční lídry, aby „pozorovali a zažili“ prezidentské volby v tom roce.
Během deseti dnů, které financovalo americké velvyslanectví v Kyjevě, „[získali] hlubší porozumění americkému volebnímu procesu“, setkali se s kandidáty a volebními úředníky a prohlédli si volební zařízení. Byli také pozváni k diskusi o „pokroku Ukrajiny na cestě ke spravedlivějšímu a transparentnějšímu volebnímu procesu“ se „stejně zvědavými“ zástupci amerických vládních agentur.
S kým se sextet setkal, není uvedeno, ačkoli na propagačních fotografiích je vidět, jak Najyem natáčí osobní setkání s Johnem McCainem na svůj chytrý telefon. Video bylo zveřejněno na jeho osobním kanálu na YouTube – Najyem se v něm ptá známého válečného jestřába na jeho názory na Ukrajinu, na což on odpovídá: „Mám obavy z vlivu Ruska.“
To je zarážející, protože McCain v prosinci 2013 přiletěl do Kyjeva, aby pronesl projev k protestujícím na Majdanu, a to po boku známého neonacisty Oleha Tjahnyboka. Přítomna byla i tehdejší úřednice ministerstva zahraničí Victoria Nulandová, nyní náměstkyně ministra zahraničí pro politické záležitosti, která účastníkům notně rozdávala motivační sušenky.
Dne 4. února 2014, den po Leščenkově prezentaci v NED, unikla zachycená nahrávka telefonického hovoru mezi Nulandovou – nyní náměstkyní ministra zahraničí pro politické záležitosti – a velvyslancem USA na Ukrajině Geoffreym Pyattem, v němž dvojice hovořila o tom, jak Washington „zprostředkovává“ svržení Janukovyče, a jmenovala několik osob vybraných do čela vlády po převratu.
Není jisté, zda vlivné kontakty s USA nějakým způsobem motivovaly Najyemovo rozhodnutí rozpoutat v listopadu 2013 demonstrace na Majdanu. Mnohem jasnější je klíčová role, kterou sehrál při propagaci protestů ve světě, neboť byl klíčovým zakladatelem digitální televize Hromadske TV.
Ve svém článku v Journal of Democracy Leščenko zaznamenává, že Hromadske ještě ani oficiálně nezačala vysílat, když začala živě přenášet demonstrace na Majdanu, a to doslova ve chvíli, kdy na Najyemův pokyn vypukly.
Ačkoli Leščenko nesměle tvrdí, že Hromadske „čerpalo většinu svého skromného financování od mezinárodních organizací a darů ukrajinských občanů“, ve skutečnosti získalo statisíce dolarů z různých pochybných zdrojů, včetně amerického velvyslanectví na Ukrajině, zpravodajské fronty USAID, Mezinárodní nadace Renaissance George Sorose, amerického oligarchy Pierra Omidyara a samozřejmě NED.
Publikum Hromadske se následně rychle rozšířilo jak na Ukrajině, tak mimo ni, a jeho výstupy ochotně recykloval nespočet mainstreamových zpravodajských kanálů, což znamená, že západním divákům byl předkládán jediný, stranický pohled na nepokoje – a to velmi zavádějící.
Na základě zpravodajství Hromadske by zámořští diváci mohli dojít k závěru, že protesty jsou zcela poháněny obavami o lidská práva a demokracii a že jsou převážně – i když ne všeobecně – populární.
V reprezentativní eseji z února 2014, v níž odmítl jako ruskou propagandu prokazatelný fakt, že demonstranti i vedení Majdanu byli prolezlí neonacisty, akademik a přispěvatel časopisu Journal of Democracy Andreas Umland odvážně prohlásil, že „hnutí jako celek … odráží celou ukrajinskou populaci, mladou i starou“.
Nic nemohlo být dále od pravdy. Mimořádně objevný op-ed Washington Post severoamerických akademiků Keitha Dardena a Lucana Waye zveřejněný téhož měsíce odpálil tento narativ, který od té doby přetrvává – a sílí.
Dvojice soudně odhalila, že méně než 20 procent protestujících se hlásí k „porušování demokracie nebo hrozbě diktatury“, pouze 40-45 procent Ukrajinců je pro evropskou integraci, Janukovyč zůstává „nejpopulárnější politickou osobností v zemi“ a žádný z dosud provedených průzkumů nikdy nenaznačil většinovou podporu povstání.
Ve skutečnosti se „poměrně velká většina staví proti převzetí regionálních vlád opozicí“ a obyvatelstvo zůstávalo v otázce budoucnosti Ukrajiny rozpolcené, napsali Darden a Way. Takové nepřátelství pramenilo z „protiruské rétoriky a ikonografie západoukrajinského nacionalismu“, které se mezi demonstranty hojně vyskytovaly a které „mezi ukrajinskou většinou ne[hrají] dobře“.
Z 50 procent obyvatel Ukrajiny žijících v regionech, které se „po více než dvě století silně identifikovaly s Ruskem“, „téměř všechny odradila protiruská rétorika a symboly“.
„Protiruské formy ukrajinského nacionalismu vyjádřené na Majdanu rozhodně nereprezentují obecný názor Ukrajinců. Volební podpora těchto názorů a politických stran, které se k nim hlásí, byla vždy omezená,“ uzavírají Darden a Way.
„Proukrajinská agenda
Navzdory takovému zkreslenému zpravodajství, nebo možná právě proto, Hromadske následně jen rostlo a sílilo. Leshchenko uvádí, že popularita Hromadského stoupala tak rychle, že dokonce ukrajinská státní televize „uzavřela dohodu“ o rozšíření jeho vysílání, „čímž tento malý ‚garážový‘ webový vysílací podnik získal miliony diváků“. V tomto procesu byli Ukrajinci – a celý svět – dobře poučeni o falešném příběhu o svržení Janukovyče z vůle lidu.
Potenciál Hromadskeho ovlivnit vnímání zjevně neunikl ani dalším západním vládám. V roce 2015 poskytlo britské ministerstvo zahraničí značné finanční prostředky na rozvoj iniciativ „rozhlasového vysílání“ v regionech Doněcka a Luhanska s ruskou většinou, a to na projekt nazvaný „Donbas volá“. V následujícím roce Londýn poskytl této stanici další částky, aby mohla sloužit jako místní „poskytovatel informací“ pro „publikum čítající až jeden milion lidí“.
V roce 2017 Hromadske opět obdrželo stovky tisíc liber, aby mohlo ještě více expandovat do separatistických regionů. Británie mimo jiné podpořila instalaci „16 FM vysílačů v oblastech kontrolovaných Ukrajinou podél kontaktní linie a ‚šedé zóny‘ na východě“, což znamená, že stanice by mohla oslovit až dva miliony občanů potenciálně posedlých separatistickými názory.
Současně exponenciálně vzrostl i veřejný profil Leščenka a Najyima. V ukrajinských volbách v říjnu 2014 byli oba zvoleni do parlamentu v rámci bloku Petra Porošenka, přičemž první se stal členem jeho protikorupčního výboru a druhý členem jeho nadstranické skupiny pro evropskou integraci, což vedlo k jejich zářivým profilům v západních médiích. Po celou dobu NED pozorně sledovala jejich postup a oslavovala je jako symboly nové, osvobozené Ukrajiny, která vykvetla po Majdanu.
Nicméně Leščenkova osobní angažovanost ve prospěch demokracie byla v srpnu 2016 poněkud podkopána, když spolu s Artěmem Sytnykem, šéfem kyjevského Národního protikorupčního úřadu, unikly do amerických médií dokumenty – označované jako „černá kniha“ – identifikující platby tehdejšímu manažerovi kampaně Donalda Trumpa Paulu Manafortovi od Janukovyčovy Strany regionů.
Leščenko vyjádřil „naději“, že toto odhalení poškodí Trumpovy volební šance a bude „posledním hřebíkem do víka Manafortovy rakve“, neboť „Trumpovo prezidentství by změnilo proukrajinskou agendu v americké zahraniční politice“. Byl jedním z několika významných politiků v Kyjevě, kteří se „v bezprecedentní míře zapojili do snahy oslabit Trumpovu bandu“, jak tehdy připustila Atlantická rada, propagandistická odnož NATO.
Manafort náležitě odstoupil a vypukla kauza RussiaGate – podraz, který do jisté míry přispěl k tomu, že „proukrajinská agenda v americké zahraniční politice“ nebyla ani trochu ohrožena.
Trumpovo funkční období se skutečně vyznačovalo stále se stupňujícím nepřátelstvím mezi Washingtonem a Moskvou, přičemž obyvatel Oválné pracovny zašel k nebezpečným krokům, kterých se jeho předchůdce důsledně zdržel, aby vyzbrojil a povzbudil nejreakčnější a nejnásilnější složky ukrajinských ozbrojených sil, včetně nechvalně proslulého neonacistického praporu Azov, a k velkému rozčarování Moskvy rozbil smlouvy o kontrole zbrojení z dob studené války.
V prosinci 2018 ukrajinský soud rozhodl, že zveřejnění „černé knihy“ Leščenkem a Sytnykem bylo nezákonné a rovnalo se „vměšování do volebních procesů USA“, které „poškodilo zájmy Ukrajiny jako státu“.
V květnu následujícího roku bylo zahájeno vyšetřování korupce poté, co si Leščenko koupil byt v centru Kyjeva za 300 000 dolarů, což byla částka daleko přesahující jeho zjevné možnosti. O dva měsíce později byl vyloučen z parlamentu, jeho křeslo s přehledem obsadil kandidát Zelenského strany Sluha lidu. Jeho přítel a spolupracovník Najyem se jednoduše rozhodl nekandidovat, aby mohl usilovat o vládní post „spojený s Donbasem“.
Přestože Leščenko již není členem zákonodárného sboru, má i nadále významný vliv na ukrajinskou vládu a dodnes přímo radí Zelenskému v oblasti „ruských dezinformací“.
Jaký přímý vliv na něj – a potažmo na ukrajinského prezidenta – NED stále má, není jisté. Ačkoli pouhých několik dní před začátkem ruské invaze Leščenko v rozhovoru pro The Guardian označil minské dohody – na jejichž realizaci Zelenskij konkrétně stál – za „toxické“ a naznačil, že by vůdce „zradil“ svou zemi, kdyby dodržel jejich závazky, mezi něž patří i poskytnutí autonomie Doněcku a Luhansku.
To odráží postoj NED – 14. února letošního roku zveřejnil časopis Journal of Democracy článek, v němž prohlásil, že dohody jsou „špatným nápadem pro Západ a vážnou hrozbou pro ukrajinskou demokracii a stabilitu“, a to i proto, že by znamenaly „tiché přijetí falešných narativů Ruska o konfliktu v Donbasu“ – konkrétně, že konflikt „byl způsoben Západem organizovaným ‚pučem‘ v roce 2014“.
Jinými slovy, objektivní analýza toho, co se vlastně stalo a proč, v níž NED hraje zcela ústřední roli. Přesto se organizace nemusela spoléhat čistě na Leščenka, aby udržovala minské dohody v mrtvém bodě. Její rozsáhlá síť aktiv v zemi a temné spojenectví Washingtonu s ukrajinskou krajní pravicí bylo více než dostatečné k tomu, aby zajistilo, že Zelenského ohromně populární mise obnovení vztahů s Ruskem nebude a nemůže být nikdy naplněna.
„V solidaritě
V několika hodinách po ruské invazi na Ukrajinu si NED pospíšila odstranit ze svých internetových stránek veškeré stopy po financování organizací na Ukrajině.
Dnešní vyhledávání v databázi grantů NED pro Ukrajinu nevrátilo „žádné výsledky“, ale snímek stránky zachycený 25. února ukazuje, že od roku 2014 bylo v zemi uděleno celkem 334 projektů za ohromujících 22,4 milionu dolarů. Podle odhadu prezidenta NED Duana Wilsona je Kyjev čtvrtým největším příjemcem finančních prostředků této organizace na světě.
Archiv financování NED na Ukrajině v průběhu roku 2021 – který byl nyní nahrazen prohlášením „na znamení solidarity“ s Kyjevem – nabízí rozsáhlé podrobnosti o přesných projektech podporovaných frontou CIA v tomto klíčovém dvanáctiměsíčním období.
Poukazuje na převažující zaměření na údajné ruské prohřešky na východní Ukrajině. Jeden z grantů ve výši 58 000 dolarů byl poskytnut nevládní organizaci Truth Hounds na „monitorování, dokumentování a upozorňování na porušování lidských práv“ a „válečné zločiny“ v Doněcké a Luhanské oblasti.
Další, ve výši 48 000 dolarů, byl poskytnut ukrajinskému Muzeu válečného dětství na „vzdělávání ukrajinské veřejnosti o důsledcích války prostřednictvím série veřejných akcí“. Další obdržela charitativní organizace East-SOS, jejímž cílem bylo „zvýšit povědomí veřejnosti“ o „ruské politice pronásledování a kolonizace v regionu a zdokumentovat názorné případy“, přičemž její závěry byly rozeslány Radě OSN pro lidská práva, Evropským soudům pro lidská práva a Mezinárodnímu soudnímu dvoru.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by tento pramen byl využit k dokumentaci jakéhokoli zneužívání ze strany ukrajinských vládních sil. Výzkum OSN uvádí, že v letech 2018-2021 bylo více než 80 % civilních obětí zaznamenáno na straně Donbasu. Zprávy Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě mezitím ukazují, že ostřelování civilních oblastí v separatistických regionech v týdnech předcházejících 24. únoru dramaticky zesílilo, což může být předzvěstí plnohodnotné vojenské ofenzívy.
Vydávání záznamů NED, které odhalují její roli v podněcování a urychlování hrůz, jež se nyní odehrávají na jihovýchodě Ukrajiny, tak nejenže de facto chrání agenty CIA na místě. Rovněž posiluje a legitimizuje roztahovačný, podvodný narativ Bidenovy administrativy, donekonečna a nekriticky opakovaný v západních médiích, že ruská invaze byla zcela nevyprovokovaná a neopodstatněná.
Ukrajinci nyní žijí s mefitským dědictvím tohoto bezohledného a nepřiznaného vměšování tím nejbrutálnějším způsobem, jaký si lze představit. Je možné, že tak budou činit ještě mnoho let. Mezitím muži a ženy, kteří to zorganizovali, pohodlně odpočívají ve Washingtonu, izolováni od jakékoliv kontroly nebo následků, a každý den připravují nové plány na podkopání a svržení nepohodlných zahraničních vůdců, přičemž je mainstreamový tisk na každém kroku oslavuje jako bojovníky za svobodu.