Mainstreamová média selhala

T. G. Masaryk kdysi řekl, že demokracie je diskuse, což se dobře doplňuje s výrokem známého komentátora Tuckera Carlsona, který vysvětlil, že demokracie je založena na informacích. Nemají-li lidé informace, nemohou během voleb dělat informovaná rozhodnutí, čímž je podkopána samotná podstata demokracie. V takovém případě nevládne lid (démos), ale ten, kdo určuje, jaká témata smí či nesmí zaznít ve veřejném prostoru. Právě z tohoto důvodu je svoboda slova a právo k informacím chráněno Ústavou.

Mainstream v tomto ohledu selhal. V posledních letech, zvláště v době migrační krize, covidu, green dealu, války na Ukrajině apod., jsme byli svědky prosazování jediného správného názoru a dehonestace jinak smýšlejících. Média hlavního proudu přestala být “hlídacím psem demokracie”, když se ideově postavila za progresivní levicovou politiku (prosazující migraci, genderismus a klima alarmismus jako novodobé náboženství) místo toho, aby vystupovala nestranně. Konzumenti zpráv jsou tak pod obrovským vlivem propagandistické mašinérie složené jak z médií hlavního proudu, tak i Evropské komise, prounijních vlád, tajných služeb (které většinou před volbami vypustí nějakou kachnu), silových ministerstvech označující jinak smýšlející občany za „antisystémové„, tzv. fackcheckerů, wikipedie, neziskových organizací, vědeckých institucí, technologických gigantů (Google, YouTube, Facebook apod.), globálních korporací, aktivistických prokurátorů a soudců – kteří na sebe navzájem odkazují, aby si dodali punc věrohodnosti -, a kteří usilují o to, aby ve veřejném prostoru zazněl pouze jediný názor, jediná správná pravda – společný jmenovatel všech totalitních režimů. Místo narůstání svobody sledujeme narůstání cenzorského průmyslového komplexu.

Mainstreamová média se proměnila v úřad pro šíření vládní propagandy, což je přesný opak úlohy médií, neboť ta vždy stála v opozici vůči vládním stranám (a proto mohla být právem nazývána „hlídacím psem demokracie“) a to z jednoho prostého důvodu: výrobním prostředkem politiků je velmi často lež. Výsledek takového „zpravodajství“ na sebe nenechal dlouho čekat: snad vše, co média propagovala například během covidu, se nakonec ukázalo jako neúčinné (lockdowny či roušky) nebo dokonce zdraví škodlivé (očkování – detoxikace po covidu a po očkování). Téměř vše, co tvrdila vláda s podporou médií, se ukázalo jako nepravdivé, a téměř vše, co tvrdili takzvaní dezinformátoři, se ukázalo jako pravdivé. Podobně je to s konfliktem na Ukrajině, kdy média nekriticky přebírají ukrajinskou válečnou propagandu.

“Mainstream už se stává směšným, většina lidí mu přestává věřit. Právem. Lhal o
migraci, brexitu, Sýrii, Trumpovi a lže dál o Ukrajině, klimatu nebo Istanbulské úmluvě.” Vlastimil Veselý – Společnost pro obranu svobody projevu

Nositelé jiných názorů jsou automaticky označeni za dezinformátory, dezoláty, agenty cizí mocnosti (jako za komunismu), chcimíry, antivaxery, extrémisty, rasisty apod. Média tímto způsobem rozdělují společnost a “tapetují” veřejný prostor dehonestačními články, aby si o lidi s jiným názorem „neopřel slušný člověk ani kolo“, natož aby se jich ptal na názor. Lidé jsou kvůli nepohodlným názorům propouštěni ze zaměstnání. Jejich účty na sociálních sítích jsou mazány, slovy Orwella jsou vaporizováni, a jsou vláčeni po soudech za “myšlenkové zločiny”. Liberální demokracie nesnese kritiku a posílá lidi do vězení za špatný názor. To se spíše rýmuje s Hitlerem a Stalinem, než s Masarykem. Demokracii očividně nesluší žádné přívlastky. Jediný rozdíl mezi tzv. lidovou demokracií (komunismus) a liberální demokracií spočívá v míře brutality při zavádění totalitních manýrů. Ta dnešní totalita je pouze měkčí, ale o to více sofistikovaná – cenzura a omezování svobody slova se děje pod rouškou “boje proti dezinformacím” a “nenávistným projevům”. Jako v každé totalitě má současný režim potřebu „hloupým občanům“ přikazovat, co si smějí či nesmějí myslet.

Klíčem ke svobodě je informovanost, aby lidé mohli dělat správná rozhodnutí, například ve volbách. A klíčem informovanosti je přístup k rozličným informacím, aby si lidé mohli o dění ve světě udělat vlastní názor, aniž by jim ho novináři-aktivisté předžvýkávali. Níže naleznete odkazy na komentáře k aktuálnímu dění jak od nezávislých novinářů, tak i obyčejných lidí, jejichž názory prošly zkouškou času. Uvedená média či osobnosti jsou těmi tradičními médii často označována za dezinformační, což je úsměvné, jelikož to byla právě tradiční mainstreamová a veřejnoprávní média, která v posledních letech spolu s tzv. factcheckery nejvíce šířila prokazatelné dezinformace.

Níže uvedené informační zdroje nebyly vybrány podle zjištění, zdali se někdy dopustily nepřesností (těch se dopouští každé médium), ale fakt, že měly odvahu dát prostor názorům a informacím, jež byly ve své době označovány za dezinformace a nakonec se ukázaly jako pravdivé.

Vezměte si “červenou pilulku” a sledujte nezávislá média a komentátory

Zpravodajské a názorové servery & nezávislí novináři

Internetové televize a podcasty

Blogeři

Nekorektní komentáře na sociálních sítích

Organizace

Zpravodajství ze světa anglicky

Proč ubývá důvěry v mainstream

Matěj Stropnický: Proč ubývá důvěry v mainstream
Patrik Nechar: Přepálili nálepkování a nadužívání pojmu dezinformace
Petr Štěpánek: Názorová bipolarita je past na svobodu
Dagmar Kubinová: Jak média manipulovala během covidu
Jak mainstreamová média selhala během covidu
Mainstreamová média o Ukrajině v roce 2014
Jak mainstreamová média šíří dezinformace
Novináři se přestali řídit zlatým pravidlem žurnalistiky

Korporace si koupily politiky a média

Petr Robejšek: „Výkonnost finančního kapitalismu s končící globalizací dramaticky klesá. Jeho elity ale nehodlají snížit svoje mocenské a materiální nároky, a proto se rozhodly ukončit éru masového konzumu a začít si přisvojovat majetek středních a nižších vrstev. To vede k rostoucí nespokojenosti (dosud) mlčící většiny, a proto se elity snaží pomocí manipulace a represe udržet kontrolu nad společností.“

Měkká a plíživá totalita

Petr Štěpánek – Trikolora:
Už zase posluhujeme cizí mocnosti.
Už zase existuje pouze jeden jediný správný názor.
Už zase jsou nepohodlní lidé vyhazováni z práce či jinak ostrakizováni či přímo
kriminalizováni.
Už zase si vládnoucí režim libuje ve stíhání verbálních trestních činů.
Už zase justice poklonkuje politice.
Už zase dětem ve škole ideologicky vymývají hlavy.
Už zase média hlavního proudu slouží režimní propagandě.
Už zase se cenzuruje.
Už zase se jinak mluví doma a jinak na veřejnosti.

Evropská unie zavádí cenzuru internetu

Echo24.cz: „Právě teď zavádějí úředníci Evropské unie systém cenzury internetu, který svou silou a rozsahem dalece přesahuje cokoliv, o co se pokusili komunisté nebo fašisté. Političtí lídři v EU nasazují své zpravodajské služby, aby očernili každého oponenta, od německých sedláků po konzervativní politiky, coby entity ‚napojené na Rusko‘. Policisté napříč Evropou, teď nápadně ve Skotsku, jsou instruováni k postihu „nenávistného projevu“, do kteréžto kategorie se vejdou dokonce i průpovídky stand-up komiků.“

Mediokracie ohrožuje demokracii

V prostředí ostrakizace lidí s odlišnými názory a nadužívání pojmu dezinformace nemůže dobře fungovat svobodná diskuse a tudíž ani parlamentní demokracie, neboť legitimní kritika migrace, genderismu, green dealu apod. je předem označena za extremismus a v rámci autocenzury je vyškrtnuta z veřejné diskuse a programů politických stran, které nechtějí být vláčeni v médiích a vyjímat se na seznamech „závadných subjektů“ politických neziskovek a ve výročních zprávách Ministerstva vnitra. Nežijeme v demokracii, ale v mediokracii, kde se politici nebojí občanů, nýbrž médií hlavního proudu.

“Dezinfománie” dusí svobodné myšlení

Markéta Šichtařová: “Po mnoho let platilo, že dezinformací je to, že Země je kulatá nebo že obíhá kolem slunce…Termín dezinformace je dost pochybný. Ta idea, co je to dezinformace, je postavena na tom, že správné jsou poslední poznatky vědy, ale vědecká metoda spočívá v tom, že je nutné stávající poznání neustále zpochybňovat, protože když ho nezpochybňujeme, tak se nerozvíjí a neposouvá se dál. V každý okamžik je aktuální úroveň poznání nedokonalá a pouze tím, že ji zpochyňujeme, se můžeme posunout k poznání novému. To znamená, že každá úroveň znalostí se postupně stává dezinformací. Už proto je dezinfomační koncept principiálně špatný.“

Hledání pravdy

Marek Sterzik: „Když někdo říká, že je potřeba bojovat s dezinformacemi, říká, že on tím nositelem pravdy je, ale vy, kteří zastáváte jiný názor než on, nositelem pravdy nejste. Podle vás se věci rozhodovat nebudou, budou se rozhodovat podle něj. Je to přivlastnění si patentu na pravdu. A kdo s takovým pochopením pravdy nesouzní, bude potlačen. Je to totalita v pravém slova smyslu. Totalita vlastně není ničím jiným, než přivlastněním si výhradního práva určovat pravdu. Když ale „oni“ budou určovat pravdu, pak vy už nikdy nositeli pravdy nebudete. Nebudete už mít to, co dělá člověka člověkem.“

Pochybuji, tedy jsem

Pavel Šik: „Jak říkají Francouzi, ‚kdo nic neví, o ničem nepochybuje‘. Johann Wolfgang von Goethe řekl, že „s věděním přicházejí pochybnosti“ a myslitel René Descartes zase, že ‚pochybnosti jsou počátkem moudrosti.‘ Přesto jsme se na počátku 21.století skrze globální oteplování, uhlíkovou stopu, covid nebo války dostali zpět do počátku našich věků a ti, co nevěří určitému narativu, propagované cestě nebo příběhu jsou ve jménu dávných tradic dehonestováni. Přitom se říká o lidech, kteří pochybují, že mají vysokou míru soudnosti, o věcech přemýšlejí, zkoumají je a snaží se zaujmout různé perspektivy. Nenechají se přelstít rychlým uvažováním, a proto jsou často prostí předsudků a falešné intuice. Jednají logicky a racionálně. Pochybujme, je to zdravé, i když nás mnozí za to asi odsoudí.“

Viktor Svoboda